Že by návrat do starých "zase" vod?

Každý tráví léto po svém. Někdo v práci, na dovolené, na skautském táboře, jen tak doma u televize. Já mám poprvé své 4 měsíce volna a užívám si je všemi možnými způsoby. 

-Chodím do práce
-Byla jsem na dovolené
-Začala jsem navštěvovat Pepu (Pan "moc fajn" psycholog)
-ZASE jsem začala cvičit
-ZASE jsem se usmířila s kamarádkou
-ZASE jsem si spálila čumák s chlapama

Za Pepou jsem se rozhodla jít po té, co jsem si, již poněkolikáté, doma zažila hádavý, vyhrocený víkend a potřebovala jsem radu. Radu jsem dostala, ale k Pepovi jsem chodit nepřestala. Víte, je to takové ulevující. Můžete se vypovídat, říct vše, co vás trápí a jako bonus dostanete i radu, která není citově ovlivněna. Kamarádi jsou strašně moc fajn, hrozně moc vám poradí, pomůžou, vynadají a všechno tohle, ale když se na to podívám s odstupem, tak většina rad od přátel je citově podbarvena a ovlivněna. Takže proto Pepa.

Cvičení jsem tu moc rozebírat nechtěla, ale znáte to. Chcete něco dělat s tím obřím špekem na břiše, tak začnete již po několikáté cvičit. Zatím mě to celkem drží a i to břicho je takové míň "jahodové želé". Takže přátelé, zvedněme své neodolatelná pozadí a hejbejme se. Až se třeba ještě malinko víc vypracuju, napíšu o tom článek. Jak jsem cvičila, co jsem cvičila, co jsem jedla a tak. :)

Usmiřovačka s kamarádkou? Už po druhé. Stejné téma, podobná situace, jiné usmíření. Vždy jsme se pohádaly kvůli klukovi. On nechtěl ji, ale chtěl mě. Já nechtěla jeho, ale byla jsem blbá kráva. On si upravil pravdu, já horká hlava nic nevysvětlila, ona se urazila. Vždycky stejný scénář. Když to bylo poprvé, tak za mnou přišla ona, že prokoukla jeho upravenou pravdu, že to všechno je vlastně směšné. Souhlasila jsem a zase jsme spolu "KA". Po roce se to opakovalo, jenom s někým jiným. Tentokrát jsem ten první krok udělala já a zase spolu "KA". Přijde mi to už jako taková naše kamarádská tradice. Blbý je, že se asi opakovat nebude. Kamarádka jaksi přesedlala na jiné pohlaví. A kvůli holkám se obvykle holky-kámošky nehádají. Nebo ano? 

Své klukovské průsery tu zas tak moc rozebírat nechci. Ono to ani nikoho moc nezajímá, že jo. Ale jako správná dvacetiletá hlupaňa (výraz mé super čuper kámošky), jsem si prostě nedala říct, neposlechla jsem svůj mozek a za TŘICETDNÍzvládlavystřídatDVAkluky. Fuj na mě!! Nejhorší na tom je, že jsem si od toho jednoho opravdu slibovala lásku do konce života. Nebo aspoň do konce léta. A ten druhý mi pokazil mé dětské představy o jednom hrozně pěkném sousedovi. A jestli se ptáte na ponaučení, které jsem si z toho odnesla, tak vás asi zklamu potřetí. Vůbec žádné! Možná jen to, že příště si dám aspoň dva týdny seznamovačky u kávy. Jednonoční akce nejsou fajn. Fakt ne. Věřte mi. 

Hlupaňa Týna  

Dospělost? Zatím ne.

Kdy se stáváme dospělými a přestáváme být dětmi? Když si poprvé jdeme sami nakoupit? Když oslavíme dvacáté narozeniny? Když se odstěhujeme od rodičů? Anebo když místo zamilovaných románů začneme stahovat odbornou literaturu, která vám pomůže složit jednu z mnoha zkoušek?

Maminka mi vždy říkala: "Až budeš dospělá, pochopíš, jak je vlastně život nevyzpytatelný."

Jenže já už asi nějaký ten pátek dospělá jsem - alespoň podle mé drahé občanky - a stále jsem pochopením nepolíbená.

Zjišťuji, že za posledních pár dnů se můj život celkem změnil. Počítač mi zaplňují pdf soubory, jež obvykle obsahují tyto názvy: sociologie, personální managment, teorie, data a statistiky, právo a jiné ohavnosti. Většinu času trávím mimo teplo domova (rozuměj - bydlím na koleji). Nakupuji si a vařím si sama. Zapisuji si příjmy a výdaje. Mám spořící učet a šetřím na byt, který snad za pár let přijde. A poctivě se snažím učit a nemejdanit.

Znamená to, že jsem ve svých dvaceti letech, dospělá?

Narovinu. Nemyslím si to.

Stále se bojím zavolat svému gynekologovi, abych se objednala, a raději stále posílám emaily. Před jednáním na úřadu volám tátovi a ptám se ho, na co se mě tam budou ptát a co mám říkat já, abych se neztrapnila. Stále si raději místo pořádné a plnohodnotné večeře vezmu jablko se sušenkou. A hlavně. Stále neumím chodit spát tak, abych ráno neměla dvoutunové pytle pod očima.

Tak mi prosím někdo řekněte, kdy se teda vlastně pozná, že jsem dospěla? Budu dospělá ve chvíli, kdy odvážně zvednu telefon, zavolám lékaři s vědomím, že jsem si celý telefonát pětkrát nepřeříkala a sedmkrát neodsunula na "pak"? Pokud se tímto dospělost měří, tak vlastně budu dítětem navždy, protože nevěřím, že se tohoto, možná můžeme říct, zlozvyku někdy zbavím.

Vysoké školy jsou jedno velké divadlo

Na úvod bych ráda řekla, že tento článek nevztahuji na všechny vysoké školy. 

Zdroj: http://img.blesk.cz/img/1/

V říjnu jsem nastoupila plná ideálů na vysokou školu. Měla jsem za to, že tu budu potkávat jen ty, jež se učit opravdu chtějí a nemají zapotřebí stále jen podvádět a hledat různé kličky pro splnění úspěchu. Opak je bohužel pravdou. A ke zlepšení nepřispívá ani přístup některých profesorů/docentů/doktorů.

Mám za sebou první zkoušky a nestačím se divit, jak to tu vlastně chodí. Zkušební řády se absolutně nedodržují, zadání testů a taháky jsou na denním pořádku. Víte, neříkám, že jsem nikdy nepodváděla nebo tak, ale k čemu vám je vysoká škola, kde se 5 let píšou jedny a ty samé verze testu? Nemůžeme se pak divit, že na nás vysokoškoláky každý nadává, jak jsme neschopní. 

Žila jsem v představě, že na vejšce jsem proto, abych se něco naučila. Jsem tam proto, že nechci přijít někam do společnosti a nevědět nic o psychologii, historii nebo ekonomice, kterou teď z duše nenávidím, protože mi prostě dělá problémy. Ale o tom by to mělo být. Vysoká škola by měla znamenat, že se postavíte čelem svým nezdarům a prvotním neúspěchům. Měla by vás posunout někam dál a dovytvořit ve vás hodnoty, kterých si vaše okolí bude vážit. A tohle vysoká škola neudělá, pokud vyučující vám umožní, svými podmínkami pro splnění předmětu, podvádět. 

Nejsem naivní. Vím, že vždycky budou lidi, kteří podvádí a vše si usnadňují, jak nejvíc můžou. Ale ve chvíli, kdy tohle dělá 85% studentů univerzity, tak je něco špatně. Možná to je jen tím, že nejsem na prestižní škole, jako je třeba UK nebo MUNI, možná to je lidmi, možná to je společností. Ale nestálo by za to se pokusit tento systém změnit?