Hubnu, hubneš, hubneme.

Přijde mi, že poslední dobou se roztrhl na instagramu i facebooku pytel s "progress" fotkami. Plno dívek, žen, kluků a mužů začíná žít zdravějším životem a své úspěchy a postupy sdílejí s obrovskou masou lidí. Nevím, jak moc tenhle fenomén pociťujete vy, ale já si toho všímám už pár měsíců a přestože jsem se vždy považovala za tu, která se nikdy nenechá ovlivnit sociálními sítěmi, tak mě to chytlo taky. A uvědomuji si to až teď, kdy jsem zhubla asi šest kilo jenom díky sledování Péti Elblový a dalších "fitness holek".

V době pubertě a v době nástupu na střední jsem byla celkem dost hubená. Necvičila jsem, jen jsem hrozně moc málo jedla a jediný, co mě zajímalo byly čísílka na váze. Největší blbost pubertální holky, já vím. V období přípravy na maturitu a na vysokou školu jsem dost přibrala. Nemluvě o prvním ročníku na vejšce. Samej stres, jako pohon pro mozek samej cukr. Chvilkama jsem si říkala, že to snad ani nemůže být možný. Své nejvyšší čáslo na váze si pamatuju dodnes. Bylo to 71,5 kilo. Ale stejně jsem nikdy neměla vůli a chuť s tím něco dělat.. No tak jsem přibrala, no a co. Jenže pak přišel již zmiňovaný boom a já začala sledovat Péťu. Začala jsem dělat jídla podle rad a receptů, které dávala na blog. Začala jsem se zajímat o zdravou a vyváženou stravu. A zúčastnila se její 30 denní cvičební výzvy. A přesně to byl okamžik mého vstupu do zdravého životního stylu. No.. Zdravého určitě ne, ale rozhodně zdravějšího. Také to bylo období, kdy jsem se začala pomalounku vracet na svou původní váhu. A podařilo se to. Zase mám svých 65 kilo při 179 centimetrech.

Ohromně mi veškerá videa, recepty, motivační i cvičební články pomohly nastartovat touhu cítit se dobře. Lepší postava byla jen vedlejším bonusem, který jsem k tomu všemu dostala. A pokud pomohlo mně sledovat cizí holky, proč by naopak mé články zas nemohly pomoci někomu jinému? 

Zpět v čase.

- Dlouhatánskej článek o tom, co vše musíte před odjezdem na Erasmus udělat -

Píše se rok 2017, říjen. Je to již pár měsíců, co si pohrávám s myšlenkou opustit na pár měsíců všechno a všechny a vydat se poznávat nové kraje a kultury. Abych si svůj sen splnila, je nutné projít procesem výběrového řízení do programu Erasmus+. A o tom bych vám dnes chtěla něco povědět. Jak to probíhalo, co všechno bylo potřeba zařídit poté, co vás vybrali a odeslali vaši přihlášku na zahraniční univerzitu.

1. Potlach k Erasmu.
Tak u nás nazývají informační schůzku, která se koná asi týden před samotným výběrovým řízením. Pokud ještě někdo nezná seznam univerzit, kam můžeme vycestovat, tak věřte, že tady se ho dovíte. A co hůř. Budete mít týden na to se rozhodnout, zda a kam bude chtít jet. Osobně doporučuji se předem podívat na veškeré podmínky vycestování a informace, které vaše domovská univerzita určitě má na stránkách. Dá vám to možnost rovnou se konkrétně ptát a ne jen sedět a modlit se, že vám nic nezapomněli říct.

2. Vyplnění přihlášky a výběrové řízení.
Na stránkách univerzity si stáhnete a vyplníte přihlášku a čestné prohlášení. K tomu si u vašeho vyučujícího angličtiny necháte potvrdit doklad o vaší úrovni jazyka. Ti co mají například FCE certificate mají o tuto starost míň. 

Se všemi dokumenty se dostavíte na výběrové řízení. U nás probíhalo jen v podobě ověření jazykových schopností, takže menší pokec v anglině a hotovo. 

3. Teď už si raději vše hlídejte sami.
Koordinátorka z naší školy nám sice tvrdila, že se o základní papírování postará, ale jak už to tak bývá, je lepší, když se o vše postaráte sami. Takže poté, co se s vámi spojí zahraniční univerzita s tím, že byla vaše žádost o Erasmus uznána, zjistěte si veškeré dedlajny a začněte se starat sami. Budete potřebovat podepsaný a orazítkovaný výpis dosažených kreditů, který by vám měla dát sama koordinátorka. S ohledem na to, že každá zahraniční univerzita má odlišné termíny pro odevzdání, tak trochu vaši koordinátorku pohlídejte, že zná právě ten váš termín. Ušetří vám to nějaké ty starosti.

Veškeré potřebné a podepsané dokumenty nahrajete oskenované do systému zahraniční univerzity a už jen čekáte na oficiální potvrzení a oficiální rozhodnutí o přijetí.

4.Kolej či byt, to je oč tu běží.
Bydlet můžete buď na koleji, nebo na privátu. Chtěla jsem na kolej. Je blízko škole i centra a jste přímo v centru dění. (Sebevražedná mise abstinujícího introverta měla být zahájena) Vyšší síla ovšem moc dobře ví, že to není nic pro mě, takže po zažádání i místo na koleji zařídila, aby na mě žádná volná postel nevyšla. Chtělo se mi brečet, když jsem ten email četla. Jakože co teď. Nechci bydlet v nějakém párty bytě. Nechci si zamluvit někde přes facebůkovou skupinu bydlení a doufat, že to nebyl žert a fakt mám kde bydlet. 

Důležité je nepanikařit. Na facebůk jsem se vykašlala a raději si našla organizaci, která zprostředkovává studentům bydlení. Jasně. Budu bydlet 35 minut jízdy od školy, což je obrovské mínus. Ale! Hned za barákem mám les. Bydlím v pokoji sama. A i když budu bydlet se 4 dalšími lidmi, tak máme dvě malé koupelny, kuchyň s troubou, sporákem a pračkou. Takže jestli nebudu bydlet s někým hrozně moc děsivým, mohlo by to možná být lepší než ta kolej? 

Necháme se všichni překvapit.

5. Letenka, letadlo, jeden kufr a milion věcí
Poprvé poletím sama. Poprvé budu přestupovat. Poprvé mám koupenou svou vlastní letenku. A poprvé se toho všeho pomalu přestávám bát a říkám si, že to vlastně zvládnu. Jediný čeho se děsím tak faktu, že jsem holka a vlastním milion věcí. Sice mám přikoupené kilogramy do letadla navíc, ale ty jsou určeny na čokoládu na nervy, ne na moje sexy pyžamo s tučňákem a chlupatý ponožky. Upřímně z celého toho procesu "poletím letadlem" se bojím nejvíc toho balení. Takže jestli tu má někdo super čuper rady, jak zabalit co nejvíc věcí, dejte vědět. Děkuji. 

6. Další potřebné zbytečnosti
-To do list. Jinak se z toho zblázníte, opravdu.
-Nové oblečení s ohledem na tamní počasí. 
-Seznam důležitých věcí, které musíte udělat hned po příjezdu (podpisy smluv, povolení k pobytu...)
-Pojištění, zvlášť jestli jste stejný nemehla, jako já.
-Poslání žádosti o přidělení kamaráda - kdo zná ESN, tak ví. Pro ty ostatní - dostanete tamního studenta, který vám ze začátku bude vše vysvětlovat a prostě si vás adoptuje. 
-Dokladové fotky. Prý jich dost spotřebujete.
-Dostatek drobných - na MHD, na kafe a na prvních několik minut v cizí zemi.
-Adresu mekáče. To až budete umírat hladem a budete líní vařit.

Chtěla bych vám sem napsat, že to sice vypadá děsivě, ale že to za to stojí. Zatím to asi napsat nemůžu. Pořád ležim v posteli u sebe doma v pokojíčku. Ale za těch 18 dnů (už se to blíží) vám to sem napíšu. Že to za to opravdu stojí.

Jak to všechno začalo.

Znovu a opět se pouštím do psaní. Smazala jsem veškeré minulé články, abych mohla začít s čistým štítem. A proč to všechno? Dlouho jsem si myslela, že vlastně nemám o čem psát, že mám celkem nudný život. Poslední dobou tomu tak není a blížící se účast na programu Erasmus+ mě přivedla zpět sem. Zpět k vám. 

Když jsem se před pár měsíci rozhodla přihlásit se do výběrového řízení do programu Erasmus+, měla jsem spoustu otázek. Spoustu nejasností a obav. Odpovědi na otázky jsem se snažila najít na internetu, ne vždy se mi to ovšem dařilo. A to byl i důvod, proč jsem se vrátila. Chtěla bych budoucím zájemcům o Erasmus usnadnit ty první kroky alespoň prostřednictvím článků, kde se s vámi podělím o mé zkušenosti a nějaké ty rady. 

Odjíždím už za pár dnů. Za 19 dnů budu touhle dobou sedět na letišti v Lotyšsku a čekat na přestup na letadlo do Estonska. Ano. Rozhodla jsem se odjet na 4 měsíce a 12 dnů do Tallinnu. A proč zrovna Tallinn? Co vše předcházelo koupi letenek a zarezervování pokoje v bytě, který budu nějakou dobu nazývat domovem? To vše se vám pokusím přiblížit v příštím článku, třeba už v tom zítřejším.